Příběh lásky: „Do prdele, to byl nápad! Jet na běžky... "
Když přichází nový pár do terapie, je to pro mne vždy vzrušující dobrodružství s kapkou nervozity. Budu mít pro ně dost místa ve svém srdci? Budu mít dost soucitu a lásky, abych přijal všechny jejich bolesti, strachy, touhy a činy, které je dovedly až sem, bez soudů?
Odměnou je, že často vídám lidi takové, jací opravdu jsou. Není to hned. Teprve bezpečí, empatie a upřímnost, mohou rozfoukat mlhy strachu a nejistoty.
Ale svědčit tomu, jak se do vztahů vrací světlo lásky, pravdy, upřímnosti a pochopení, je to, co mne vždy znovu a znovu naplňuje vděčností. Vděčností k lásce, která nás všechny drží pohromadě, a k mé práci, která je o jejím hledání. No, nejsem já šťastný chlap?
Na lyžích
Marek si nasazoval lyže a v duchu u toho nadával: „Do prdele, to byl nápad! Jet na běžky, a zrovna s těmahle dvěma,“ a zlostně se díval, jak kluci bez zjevné námahy mizí v dálce. „Proč já pitomec radši nezůstal doma. Mohl jsem teď ležet v posteli a dočíst si konečně toho Voneguta. Místo toho se tady plahočím za těmahle dvěma švihadlama.“
Marek se ve vzteku ze samoty a možná i z toho, že mu to po 15 letech zase nešlo tak moc dobře jak si myslel, začal nadávat i na kolegy tělocvikáře. Jako správný intelektuál pociťoval mírný despekt ke všemu sportovnímu. Zvlášť když padal. Vztekle se odrazil a možná právě proto zachytil špičkou lyže o hůlku a znovu ležel. Skoro by v bezmocné frustraci začal, a teď už nahlas, znovu křičet: „Do prdele,“ když tu do jeho zorného úhlu vjela Aneta.
Pomalu a soustředěně objížděla místo, kde v nedůstojné pozici Marek blokoval stopu. Nemohl slyšet její myšlenky, a možná by je neslyšel, ani kdyby mluvila nahlas. V tu chvíli totiž Amor vystřelil svůj šíp. Marek uviděl tu nejhezčí holku na světě a v jeho duši i těle se rozběhly procesy, které zajišťují, že nevymřeme. Do jeho těla vlétla síla, která donutí i pampelišku prorazit asfalt. Rozmotal si nohy a vyrazil za siluetou té holky a najednou po létech věděl, co opravdu chce. Ji. Láska prý dává křídla. No, Markovi minimálně vrátila jeho lyžařské dovednosti, které získal v 8. třídě ve skupině C lyžařského výcviku, a po pár stech metrech, když se ze všech sil snažil, aby vypadal mužně a jistě, by ho možná vzali i do béčka.
Aneta o něm věděla, protože už se za ním několikrát ohlídla. I její myšlenky se v minulých vteřinách změnily. I ona v duchu nadávala na kamarádky, co jí ujely. I ona se cítila na lyžích nejistá, a ani ona nebyla žádný milovník sněhu a sportu, ale jak odjížděla, říkala si: „Teď nesmím upadnout. Ono to tomu klukovi nakonec docela jde. Kdo to asi je? Měl takovej užaslej pohled. Jak asi voní?“
I Anetu totiž zasáhl stejný šíp.
Marek snadno a s grácií dojel Anetu. „Ahoj, jedeš na Pancíř? Ujel jsem klukům a už mě to samotného nebaví.“
„Jasně, to znám,“ odpověděla Aneta, „holky taky zůstaly bůhví kde,“ a šťastně se usmála.
A dál už jeli spolu.
………
Já se s Anetou a Markem potkal o tři roky později. Jejich partnerství bylo právě žvýkáno únavou a vyčerpáním Anety, která se pořádně nevyspala už několik měsíců, (malá Anetka byla mimořádně nespavé miminko) a starostmi Marka o zaplacení všech účtů, z nichž některé byly na desítky let.
Zapřažení, každý ve své káře, už neměli kapacitu vidět a ocenit toho druhého. Natož tu pro něj být.
První sezení
Oba partneři popisují, co jim chybí a vadí na tom druhém. Můj úkol je v tu chvíli ladit se na každého z nich a hledat vzorec v hádkách, které jim ničí vztah.
Aneta zrovna říká: „Jsem celý den doma, někdy ani nemám čas jít se osprchovat nebo na záchod. Když Marek večer konečně přijede domů, jsem na dně a potřebuju vystřídat. Ale když přijde a já mu říkám, jak jsem unavená, jak už nemůžu, jen beze slova naloží malou do kočárku a naštvaně jde ven.“
Představuji si to a říkám: „Teda Aneto, víte, já nikdy nebyl s malým dítětem doma, ale když si to jen představím, skoro půl roku spát jen po kouskách a pak být celý den k dispozici, to musí být hrozný zápřah. Asi by mi to v tuhle chvíli připadalo už nekonečný. Máte to taky tak?“
„Jo,“ zazní do slz, unavené, mladé maminky. „A když pak Marek beze slova odejde, asi si přijdete odmítnutá, je to tak?“ pokračuji v empatii, protože není těžké se do těchto pocitů vžít, a po očku pozoruji Marka, abych ho neztratil.
„Jo přesně tak! A to já ho třeba s těma jeho pitomejma horama neodmítla ani jeden rok!“ vypadlo z nešťastné a naštvané Anety, ale bylo vidět, jak se hned zarazila.
Kouknu na Marka. Rychlá otočka hlavy, zvednuté obočí, široce otevřené oči. Úplné překvapení.
Udivený je i hlas: „Moje pitomý hory? To já jezdím na hory kvůli tobě. Já tam jezdím, protože ty to tam máš ráda!“
Aneta se rozpláče ještě víc. „Ne Marku, musím ti to konečně říct. Já nemám ráda lyžování, je mi tam vždycky zima, radši bych se válela někde ve wellnesu, ale bála jsem se, že takovou holku nebudeš chtít.“
Marek se snad poprvé za sezení uvolnil, pohodlně se opřel v křesle a začal se usmívat, a kroutit hlavou: „Aneto, já to mám taky tak, vždycky to jenom vydržím kvůli tobě. Myslel jsem, že jsi na lyžaře,“ dodává a podívá se na ní.
Překvapení z odhalení vyhnalo na chvilku ostatní emoce.
Vstupuji do toho také s úsměvem: „Hele, vy dva jste se moc chtěli, co? Dokonce jste si oba kvůli tomu hráli na lyžaře! Jak se to stalo?“ vedu pár k vyprávění. Daří se to. Dozvídám se historku z úvodu a pozoruji, jak je vzpomínání na dobu, kdy se kolem nich motal ten naháč s lukem, přibližuje k sobě.
Ne, to není celá terapie. To je jen úplný začátek. Začátek cesty k pravdě, odvaze a upřímnosti a k objevování toho, kdo opravdu jsou.
Pokud by vás zajímalo, jak spolu v partnerství mluvit efektivně, abyste takovým nedorozuměním mohli předcházet, přihlaste se na náš kurz Jak spolu mluvit?
Nejnovější informace sdílíme na našem Facebooku.
P.S. Situace a příběhy které vyprávím, se opravdu staly, někdy jen v drobných obměnách i vícekrát. Jsou však pozměněny tak, aby byla zachována anonymita klientů, kteří mi dovolili, abych je během jejich soukromé bouře provázel.
